Vzkaz všem ženám

13. června 2018 v 7:45 | tezz |  :: přemýšlím ::
V životě jsou jisté dny, kdy jednoduše chcete být nejkrásnější sama pro sebe. Rande, ples, večírek,... svatba. Neměla jsem konkrétní představu, jak bych chtěla vypadat, jaké šaty bych chtěla mít, jaký účas bych chtěla nosit. Chtěla jsem se cítit dobře a spokojeně. Rozhodně jsem ale nechtěla mít na obličeji to, co se na něm vylouplo týden před svatbou. Nevím, jestli jsem někdy měla tak špatnou pleť, jako teď. Prý vnitřní stres, který nevnímám a nemohu ho ani pociťovat. Tak to tedy pěkně děkuji :-)
Zamířila jsem do lékárny odlíčená se zoufalou prosbou o pomoc. Úžasná kouzelnice a mistryně svého řemesla mi s úsměvem na rtech darovala něco, díky čemu o dva dny později vypadám téměř jako znovuzrozená. Řekla: "Nebojte, zkuste tohle a moc si to v sobotu užijte!" Do svatby zbývají tři dny a zdá se, že skutečně budu nejkrásnější z princezen. Rozhodně jí po svatbě přinesu kus dortu a květinu!

Ve svém životě jsem kolem sebe nikdy neměla příliš "typických" zástupkyň ženského pohlaví. [Škatulka, vysvětlím, jak moc jsem se mýlila...] Namlouvala jsem si, že si se ženami příliš nerozumím. Že jejich řeči jsou pro mě prázdné, rozhovory jsou plytké, témata nedůležitá. Že většina holek jsou jen povrchní pipiny, které zajímají nepodstatné věci jako je například líčení a kosmetika.

S odstupem času vidím, jak krásně moje názory poslední roky zrály a moje srdce se otevřelo. Jedna povrchní pipina mi zachránila mou pleť na svatbu. A vlastně se vůbec nezdála jako povrchní... ani jako pipina. Pouštím do svého života ženy, ze kterých se sice nemusí pokaždé nutně stát přítelkyně, ale vztah se tvoří, je milý a plný respektu jedna k druhé. Oceňuju, jak je každá z nich tolik jiná a nechávám se tím obohacovat. Naslouchám, učím se, nesoudím. Je jich kolem mě víc a víc a jsou skvělé bez ohledu na to, jestli mají 20 nebo 50 let. A já jsem rozhodnutá jim to říkat, nosit jim dorty a květiny.


Připojuju zprávu z předchozího dne, která mi přišla. I když byla určená jen mně, já prostě MUSÍM, chci ji mít na očích na věky a tvůrkyně doufám promine. Tohle se totiž děje, když sama sobě dáš šanci být SAMA SEBOU:

Terezko drahá! Znam tě pouze letmo a kratce ale výživně, a dostala ses mi pod kůži jako vzácný pěstící olej (nepříliš jemná náhražka běžného a drsného zadřela ses mi pod kůži). Svojí nádhernou osobností a přístupem k životu jsi mi přinesla pár pro mě zásadních informací a možná ani nevíš. Moc ti děkuju, merci za to že jsi jaká jsi a jsem šťastná, že stojíš tam kde teď stojíš s otevřeným srdcem. Jako žena ženě žehnám tobě i tvym dalším krokům. Vidím tě kráčet bosa, loukou, s věnečkem květu, šibalský usměv, Bohyně, Wonder Woman. Jsi báječná, užijte si to!


 

Na chvíli jsem tě zase ztratila...

27. března 2018 v 8:30 | tezz |  :: přemýšlím ::
Občas se mi to stane... dívám se na svůj život z nějaké vyšší perspektivy. Žiju a zároveň pozoruju, komentuju, hodnotím. Diskutuju sama se sebou. A jsem k sobě velmi kritická:
"Tak takhle jsi to chtěla?"
"Takhe přece nemůžeš být spokojená..."
Povím vám, bývává to náročné období. Týdny, někdy i měsíce se vlečou den za dnem a já funguju jako poloautomat na úklid, vaření, práci, maximální podporu mého muže a vydělávání peněz. (Nic z toho mi samozřejmě v tu danou dobu nejde moc dobře.)
Vždycky to ale končí stejně - moje první já se nakonec setká s tím druhým já, sednou si společně do ticha a poví: NA CHVÍLI JSEM TĚ ZASE ZTRATILA... Vím, že tyhle moje poloviny jsou společně naprosto nepřemožitelné. Jen jsem zatím nepřišla na to, proč se jejich cesty čas od času rozdělí...


Jak být šťastný (a nekrást).

20. března 2018 v 15:07 | tezz |  :: přemýšlím ::
Poslední týdny, snad i měsíce se zabývám možná až moc filozofickou myšlenkou o životním štěstí. Už ta úvodní věta zní děsivě. Moc bych si přála, aby mi k absolutnímu štěstí stačila svá vlastní existence. Být a vnímat. Kým ale jsem a co vnímám? A co vlastně ještě vnímat chci a co už ne?
Jsem člověk, jsem žena, 33 letá žena, žena bez dětí (první vykřičník).
...Ve svém věku už BYCH ALE MĚLA mít děti.
Jsem žena s netradiční formou obživy (druhý vykřičník).
...MĚLA BYCH mít stabilní a jistou práci, nejlépe někde v kanceláři. Malování přece není žádná práce.
Často se ještě hledám (!), nevím co chci (!), vlastně nic nechci, než jen být šťastná...
...Prostě mám moc času na přemýšlení NAD HLOUPOSTMI.

Prý až moc vykřičníků na tak málo vět o mé osobě, říkají... Zatímco já pozoruju plytké životy kolem sebe, teatrální exhibice na sociálních sítích, módní diktáty, tipy a triky pro sexy těla a oslnivé úsměvy: tohle musíš mít, tohle si musíš koupit, tohle musíš dělat. Musíš být šťastná, musíš mít stabilní práci, musíš mít děti.

Dnes jsem shodou okolností měla dva další rozhovory s mými dvěma přítelkyněmi. Zcela nezávisle na sobě se mi svěřily, že nejsou v životě šťastné. Že by chtěly začít život znovu. Že už nechtějí jít s davem, chtějí a potřebují se nutně najít. Pochopit se. Oběma nebylo ještě ani 30 let.

Každý z nás má na život jen jeden pokus. Vnímám víc než kdy dřív, že je to docela fuška, rozhodnout se pro to, jakým způsobem ho prožiju. Usadím se, porodím mému muži dítě, budeme pracovat a cestovat. Nebo všechno prodám a odjedu kam mě vítr zavane? V dětství nás rodiče naučili mnoha věcem: co je správné, co je vhodné a nevhodné, že lhát a krást se nevyplácí, že úsměv a poděkování nic nestojí, a že než se vdáš, tak se to zahojí... Ale jak žít v dospělosti? Jak být šťastný a nekrást? Mami, poradíš mi?